Poprvé jsme se potkali před několika lety na schodech. On šel nahoru, já dolů. Podíval se na mě jen tak letmo, ani nevím, jestli mě pozdravil. Uhranul mi jeho pohled, jeho oči. Jako by mě píchlo až kdesi uvnitř mě. Nebyla to láska na první pohled. Nebyla to láska vůbec. Byl divný. Dělal divné věci, měl divné názory, divně mluvil, patřil do divného společenství. Protáčela jsem v duchu oči v sloup. To je teda člověk. I když se mi líbil, říkala jsem si, ne, toto by nefungovalo. Hledám u muže úplně jiné vlastnosti. Nijak jsem nevyhledávala jeho společnost, nechtěla jsem být divná taky.
Jenže po čase jsem se sama začala ptát Proč tohle děláš? Proč máš takové názory? Proč tak mluvíš? A mnohé jsem pochopila. A zamilovala se. Do těch divných věcí, do těch divných názorů, do toho divného muže. Divné jsem přijala za své. Divné jsem přijala za normální. Za své vlastní. Je tak úžasný, uvědomělý, zapálený, nadšený, má spoustu jiných skvělých přídomků. Samozřejmě jsem do něj zblázněná. On do mě ne. Divné.
V rámci zotavení se z toho vztahu nevztahu jsem byla minulý týden na "rande" s jiným mužem. Pro tento svět zcela normálním, ničím nevybočujícím z řady. Ach, jak byl nudný! Nezajímavý, pro nic nenadšený, stále se jen vytahoval. Svými opileckými historkami, svým rozpadlým vztahem, svoji nerozhodností, co má v životě dělat.
Nebojme se být divní!!!
Pro přidání komentáře se musíš přihlásit nebo registrovat na signály.cz.